Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Blake Judd sa dá stále považovať za výraznú osobnosť dnes už pomerne nekonfliktnej a nekontroverznej scény. Po vydaní dnes dekádu starého materiálu "The World We Left Behind" sa vytratil, aby sa po vyhláseniach, že s takoutou hudbou nechce mať nič spoločné, prekvapivo vrátil na scénu s novým materiálom. Jeho strastiplná, drogami poznačená životná cesta zadefinovala kreatívny potenciál, ktorý pretavil do vcelku zásadných a svetovo úspešných nahrávok. U mňa tam patria hlavne oba albumy okolo série "Black Meddle", ale diskografia NACHTMYSTIUM je pomerne silná ako celok. Zvláštne experimentovanie s black metalom a rockom na okrajoch žánru a v odlesku drog bolo vždy svojím spôsobom originálnou a magnetickou hudobnou kombináciou.
Podobne by sa dalo pristúpiť aj k horúcej novinke, s hlavou očistenou dekádou odmlky. Mnohí si na takýchto návratoch vylámali zuby, nakoľko človek, svet, hudba aj očakávania od nej sa veľmi dynamicky menia. Blake Judd si prizval k nahrávaniu ostrieľaného Kena Sorcerona z mojich obľúbených ABIGAIL WILLIAMS, ako aj ďalšich hostí. Všetci odviedli na albume solídnu prácu, rytmická sekcia je nápaditá a veľmi organicky podtrhuje bizarné nápady hlavného protagonistu. Tie na vás vyskočia rovno v úvodnej "Survivor's Remorse", kde sa snúbi špinavý blackmetal v rozvrstvenom zvuku s vyložene popovým klávesovým motívom, ktorý preklápa skladbu do znekľudňujúceho módu na pozadí hryzajúcich riffov.
Chytľavá rytmika "Predator Phoenix" zas ide v rezkom tempe niekam k rockovým hraniciam a k zaujímavému podkresu surfrockových sól, hraných so slajdom. Vytvára to zvláštny kontrast, ktorý graduje v nasledujúcej "A Slow Decay". Funkčná kombinácia surf rocku a black metalu, pohody a agresie, je uletená a unikátna. V tomto bode musím pochváliť aj vokálnu stránku, Blakeov hlas je plný žiletiek, a pritom zrozumiteľný. Prekvapivým zistením môže byť aj to, že sa jedná o v zásade progresívny materiál, pracujúci s mnohými vrstvami, ktoré prichádzajú v transformačných vlnách zvukov, melodických podkresov a originálnych nápadov.
Inštrumentálne sa to nemusí zdať, ale pod povrchom sú skladby prepracované a vôbec nie priamočiare. To si žiada svoju pozornosť, ktorú však nemusíte nahrávke venovať, vychutnávajúc si len jej číru agresívnu polohu. V každej skladbe sa dá nájsť unikátny moment, pričom vidno, že si na komponovaní i nahrávaní, ktore riadil priamo Blake, dali záležať. Záverečná, titulná "Blight Privilege" s roztrhanou sólovou hrou a atypickou melodickou výstavbou, podčiarkuje originálnosť vytvoreného konceptu. Ten vo výsledku nenudí a vie prekvapiť striedaním nálad bez toho, aby sa uchyľoval k prvoplánovo prekombinovaným schémam.
"Blight Privilege" staviam na horné priečky diskografie NACHTMYSTIUM, pričom nemám problém konštatovať, že dekáda odmlky autorovi prospela. Album je vnútrožilovou transfúziou tvrdej hudby v psychedelickej kombinácii žánrov a všetkými smermi rozletených motívov. Narvať surf rock a black metal do funkčného celku si žiada kreatívnu myseľ, ktorá je výsadou skvelých hudobníkov, nech už sa na Blakea Judda pozeráme cez akúkoľvek optiku.
Datum vydání: Pátek, 1. listopadu 2024 Vydavatel: Lupus Lounge / Prophecy Productions Stopáž: 44:23
ZE SHOUTBOX-u
Reaper
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
Lehce gotický špinavý postpunk ze Záhřebu s výraznou dávkou retro-nostalgie. Podtrhuji slovo punk. Žádný papundekly z kláves a zadumané melancholie, co vás unudí k smrti, ale dost svižná uštěkaná hudba s řádným odpichem.
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.
I na svém šestém albu jdou emaři z LA po textových i hudebních strukturách, které odráží emocionální témata jako jsou panické ataky, sociální úzkost a zármutek. Nově vedle post-hardcorových ingrediencí přidávají více indie rocku a výraznější basové linky.
Už jsem dlouho nebyl z nějaké desky tak nadšený. Nehorázně nařezaný agresivní hardcorepunk s téměř nezkreslenou kytarou a vražednými prdel nakopávajícími tempy hraničícími s fastcore kategorií rychlosti.
Aj keď by sa mohlo zdať, že koncept báťuškovského pravoslávneho black metalu je v roku 2025 zúfalo vyčerpaný, PATRIARKH tu prinášajú viaceré svieže momenty pokukujúce po širšom publiku. Určite si to zaslúži viacero vypočutí.